OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hamburské trio YACOEPSAE je další zahraniční akvizicí na značce Obscene Productions. Je sympatické, že se pod křídly tohoto českého vydavatelství objevují kvalitní cizokrajné spolky. Novinkové album těchto zběsilců pojmenované „Tanz. Grosny. Tanz...“ v sobě totiž nese všechny atributy výborné extrémní nahrávky.
Je sice pravdou, že takhle intenzivních a nekompromisních hudebních výplachů už jsme slyšeli a ještě i budeme slyšet více než dost, ale když kapela do svého snažení přidá odpovídající dávku vlastního rukopisu a především když výsledný produkt nakopává zadnici, není nikdy co řešit. To je i případ tohoto zničujícího kotoučku, který se do vás okamžitě zakousne a vy si připadáte, jako byste omylem vlezli na cizí pozemek hlídaný ostrým rotvajlerem. Žádné vstupní intro ani podobné srandičky, místo toho nic netušící posluchač ihned po prvním zasunutí disku do přehrávače dostává těžký direkt na tvář, ze kterého se bude zvedat jen velice těžko. Oni mu totiž tihle vykutálení pánové k tomu ani moc prostoru nedají. To nasazení, se kterým hrnou jednu sypačku za druhou by jim mohl závidět i leckterý ostřílený žánrový matador. Pětadvacet rychlých vypalovaček v sobě skrývá symbiózu několika extrémních hudebních žánrů. Kořeny YACOEPSAE leží někde v divokém crustu, ale jak už je v poslední době na této scéně zvykem, ani Němci se nebrání tu grindovým, tu hardcorovým či punkovým vlivům. Že to pak tuto počertech rychlou jízdu činí posluchačsky ještě zajímavější, díky čemuž je výsledný posluchačský prožitek intenzivnější, je pak už asi zbytečné zdůrazňovat. Třešničku na tomto chutném anihilačním dortu pak tvoří velice solidní instrumentace (pochválit lze především přesné a rychlé ruce bubeníkovy) a velmi dobrý zvukový kabátek, který jen podtrhuje fakt, že YACOEPSAE nejsou žádní břídilové tvořící nějaký bezmyšlenkovitý hudební brajgl. Navíc soudě dle důkazů ukrytých v drážkách recenzovaného CD jsou ve výborné formě, která je řadí na popřední místa pomyslného grindového žebříčku ATP.
Další skvělá crust/grind/core jízda. Hamburští miláčkové nezklamali.
8 / 10
1. Tanz, Grosny, Tanz ...
2. Bedeutunslos
3. Draha
4. Verbrannt
5. Eiland
6. Fäulnis
7. A.Crosoh
8. Profilneurotiker
9. Thehenabend
10. Drahtseilakt
11. Deutschnational
12. Abenaur
13. Frost
14. Narrenkappe
15. Antagonishus
16. Haranatha
17. Kreislaufkollaps
18. Erkenntnistheorie
19. Herz
20. Nebenraun
21. Hassbatzen
22. Het Aphysik
23. Sohowoein
24. Skalpiert
25. Vogel Frei
A já dám 10, protože ve svym oboru je to to nejlepší co jsem zatim letos slyšel. 28. minutová jízda, která uteče rychleji než bys řekl GRIND!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.